Změna je život - II.kapitola

Ve Velké síni bylo rušno. Všude pobíhali domácí skřítkové, aby vše připravili na příjezd studentů. Ten byl - jako každý rok - plánován na prvního září, tedy na následující den. Hermiona se zastavila ve dveřích a pozorovala nezvyklý ruch. Nikdy tu nebyla mimo školní rok. Zvláštní pocit. Rozhlédla se po místnosti, v níž se za více než rok, který uplynul od její poslední návštěvy, vůbec nic nezměnilo.
Přímo proti dveřím stál velký stůl pro profesory, v jehož středu bylo velké zdobně vyřezávané křeslo ředitele školy. Čtyři kolejní stoly stály na svých místech, jen tentokrát nebylo rušno kolem nich, ale přímo na nich. Pousmála se - přece jen změna. Domácí skřítkové leštili desky prazvláštním způsobem. Na malých nožkách měli provázky přivázané kartáče a proháněli se po stolech plných mydlinek, jako by to byla ledová plocha. Pokyny zřejmě dostávali od malého skřítka stojícího uprostřed. Dobby je tu tedy stále, pomyslela si a rychle zamrkala, aby zaplašila vzpomínku na den, kdy jí a Ronovi Harry popisoval setkání s podivným domácím skřítkem. A kolik toho spolu během školních let prožili! Včetně její a Harryho nezapomenutelné svatební hostiny, která se tu konala před více než rokem.
Nad každým stolem visel látkový prapor se znakem koleje. Had, lev, havran, jezevec. Tedy Zmijozel, Nebelvír, Havraspár, Mrzimor. Nad profesorským stolem visel na zdi znak Bradavic - čtyři pole se čtyřmi zvířaty značícími zmiňované koleje.
Náhle se otevřely dveře za profesorským stolem a z nich vyšel člověk, kterého chtěla Hermiona právě teď potkat ze všech nejméně. Profesor Snape se svým černým rozevlátým hábitem a neméně černou náladou. Jako vždy… Celé ty roky na škole ji terorizoval. Hrozně mu vadilo, že nejlepší studentkou v jeho třídě je mudlovská šmejdka. Nikdy by to pochopitelně nepřiznal, ale její původ a přátelství s Harrym způsobily, že ji občas častoval jedovatými poznámkami. Ale to musel být hodně vytočený, aby na ni vůbec promluvil, protože obvykle ji ignoroval. Za šikanování Harryho a Nevilla Longbottoma, který se rozklepal již při Snapeově první nehezké poznámce na svou adresu, ho Hermiona bytostně nesnášela. Ne, že by ho přímo nenáviděla jako Ron a Harry, ale averze tu prostě byla. Spousta věcí se vysvětlila, když přišli na to, že Snape byl Smrtijed, ale později začal pracovat pro Fénixův řád, který bojoval se zlem představovaným Voldemortem a jeho Smrtijedy. Ale kluky to nijak neobměkčilo a po smrti Harryho kmotra se situace ještě zhoršila. Hermiona se na to dívala trochu jinak. Uvědomovala si, jak moc Snape riskuje svým posláním špeha a dokázala mu kvůli tomu ledacos prominout. Ale rozhodně ne všechno! Nikdy se nedokázala úplně přenést přes vnitřní nechuť, již pociťovala v jeho přítomnosti. Jenže… na Harryho pohřbu se mezi nimi něco změnilo a ona nějak nevěděla, jak se teď ke Snapeovi chovat.
Když ji uviděl, zpomalil. Hermiona potlačila nutkání utéct jako malá holka. Zhluboka se nadechla a rozhodně mu vykročila vstříc. Hlavu nesla hrdě vztyčenou a z každého jejího kroku bylo patrné sebevědomí. Severus na ni chvilku zíral, ale rychle se rozhodl. Opět rozhodně vykročil. Ani jeden z nich však nestihl dojít příliš daleko.
Ozvalo se hlasité zavýsknutí. Hermiona náhle pocítila silný náraz v podbřišku a vzápětí ji drobné, ale silné ruce objaly kolem pasu. Sklonila hlavu a zjistila, že se dívá přímo do obrovských očí domácího skřítka Dobbyho. Leskly se mu v nich slzy, ale hlas mu překypoval nadšením. „Paní, paní Potterová! Je úžasné vás zase vidět! Dobby nevěděl, že tu budete, paní!“
Po dlouhé době se usmála. „Je milé tě zase vidět, Dobby. Vidím, že jsi povýšil.“ podotkla se samozřejmou pýchou. Nikdy se nevzdala snah o zlepšení podmínek pro skřítky.
Dobby radostí až nadskočil. „Ano, paní, ano. Dobby je teď komořím, paní!“
„Komořím?“ podivila se Hermiona. Se studem si uvědomila, že neví, o čem její bývalý chráněnec mluví.
„Ve skřítkovské hierarchii je to nejvyšší možné místo, madam. Dobby je moc pyšný, že je komořím. Ale ostatním se to moc nelíbí. Víte, Dobby jim nařizuje pravidelné volno a práci jako zábavu. Nějak to nemůžou…“
„…skousnout?“ doplnila ho Hermiona. Dobby zadumaně přikývl. Hermiona se rozhlédla. Všimla si, že Snape se nebezpečně blíží, proto se raději věnovala Dobbymu. „Nevypadají právě nešťastně nebo dokonce naštvaně.“
„Teď ne. Práci hrou, pokud to jde, vzali celkem dobře. Stejně jako experimenty v jídle. Jsou to novoty, ale souvisí s prací. Jenže to volno…“ Bezmocně rozhodil rukama.
„Musíš být trpělivý, Dobby,“ povzbudila ho jemně, ale rozhodně. „Už teď jsi s nimi udělal velký pokrok.“
Dobby se zatvářil potěšeně. Viděla, jak si dodává odvahu. „Ale co tu paní vlastně dělá?“ vyhrkl rychle, dřív než ji zase ztratí.
„Paní Potterová tu prý bude učit, Dobby,“ skočil jim do řeči Snape, který mezitím dorazil. „Kolegyně!“ Pozdravil ji nepatrnou úklonou hlavy. Vyčkávavě se jí podíval do očí.
Hermiona se na něj zaškaredila. „Za ten rok, co jsme se neviděli, se stalo hodně věcí, ale mluvit jsem nezapomněla, pane profesore.“ Zaváhala, ale nakonec k němu natáhla ruku. Povytáhl tmavé obočí, ale stisk opětoval. „To je vidět,“ podotkl kousavě.
Když se jejich ruce spojily, zachytila Hermiona pár jeho temných pocitů, hlavně lítost a smutek. Ještě se nenaučila empatii plně ovládat. Schopnost vycítit pocity druhých lidí se objevila až po Harryho smrti a dosud přicházela nečekaně. Zvědavě se na Snapea podívala, ale nakonec odolala nutkání se zeptat.
Spojenýma rukama se mu do těla rozlévalo zvláštní hřejivé teplo. Trochu polekaně ruku stáhl, avšak ani mrknutím oka nedal najevo svůj zmatek.
„To je vaše jediné zavazadlo?“ zeptal se a ukázal hlavou na velkou tašku, jež zůstala stát před dveřmi do Velké síně. Hermiona pouze přikývla. Severus se ušklíbl. „Nejste moc vybavená. Plánujete jenom krátkou návštěvu?“
„Je vidět, že mě tu opravdu rád vidíte, profesore. Vaše péče o mé věci je dojemná. Ale protože plánuji dlouhodobý pobyt, tak Hagrid doveze další dva kufry přímo z nádraží. Ty jsou mnohem větší! V tomhle je pouze oblečení a doufám, možná hodně naivně, že se projevíte jako gentleman.“ Vyzývavě se mu podívala do černých očí. Překvapivě uhrančivých čehož si nikdy dřív nevšimla. Byla by přísahala, že se mu v nich kmitl zájem, ale jako mávnutím kouzelného proutku opět nabyly své obvyklé tvrdosti a nepropustnosti.
„Právě jsem vám to chtěl nabídnout, profesorko.“ Podíval se na Dobbyho a poručil: „Postarej se o zavazadlo paní Potterové!“ Skřítek přikývl a Snape opět věnoval pozornost Hermioně. „Bude mi velkou ctí dovést vás do vašeho pokoje.“ Sám se podivil, že jeho hlas zněl o dost méně ironicky, než chtěl. ´Přece nezačnu být sentimentální,´ napomenul se v duchu.
„To od vás bude milé, pane profesore.“ V jejím hlase se ozval stín vděčnosti, přestože se ho snažila potlačit. Ještě se otočila k Dobbymu. „Drž se, Dobby. Určitě se za tebou přijdu podívat, slibuji. Zatím ahoj!“
„Dobby se bude těšit, paní! Na shledanou!“
Zamávala mu, ale u dveří se zastavila. „Dobby!“ zavolala přes celou síň a počkala, až se skřítek otočí. „Winky je tu stále?“ Dobby souhlasně přikývl a velké uši mu párkrát mávly tak divoce, že vypadal jako mudlovský pejsek v autě. Hermiona vztyčila palec a pak vyšla do vstupní haly, kde na ni čekal Snape.
Dlouho šli mlčky vedle sebe. Snape pochopil, co Brumbál myslel tím, že změna je život. Naučila se své pravé city schovávat za ironii. Tohle dobře znal. Jiná možnost, jak přežít v boji se zlem, prostě nebyla. Jistě - našli se i výjimky, které potvrzovaly pravidlo, ale příliš jich nebylo. Málokdo byl tak silný, aby nepodlehl tlaku z vnějšku. On znal jedinou osobu, která se nikdy nezměnila – Brumbála. Obyčejný člověk se prostě musí schovat za určitou zeď, kterou kolem sebe vystaví třeba i z ironie. Jenom mezi nejbližšími osobami pak projeví svou skutečnou tvář. Tu jeho znal jenom Brumbál. Její zřejmě jenom Potter. Uprostřed schodiště vedoucího do třetího patra se k ní prudce otočil a zastavil se. Překvapeně na něj pohlédla. „Děje se něco, profesore?“
„Víte, neustále mi vrtá hlavou, proč jste vlastně souhlasila s přijetím místa v Bradavicích. Budu-li úplně upřímný, je to pěkně nečekané, paní Potterová.“ S důrazem na každé hlásce vyslovil její jméno. Vzápětí rychle pokračoval: „A nevykládejte mi tu nesmysly. Dobře víte, že poznám, jestli lžete,“ varoval ji.
Zadívala se mu do očí a dlouho mlčela. Pak se nadechla a těžce ze sebe vypravila. „Myslela jsem, že vás Brumbál s mými důvody seznámil. Chtěla jsem pryč z první linie. Nic jiného v tom nebylo,“ vydechla vyčerpaně. Poslední dobou toho bylo moc a teď ještě výslech od Snapea.
Opětoval její pohled. Stejně jako prve ona dlouho mlčel a Hermiona cítila, jak se snaží dostat do jejích myšlenek. Udělal jen krůček, pak ho vyhodila. Ale i ten krůček stačil, aby se mu po tváři rozlil vzteklý výraz. „Varoval jsem vás. To není všechno!“
Když udělal krok směrem k ní, bezděčně ucouvla. V obranném gestu zvedla ruku, aby ho zarazila, a on jejího němého příkazu kupodivu uposlechl. „Tady není vhodné místo. Nemohli bychom si promluvit třeba v mém pokoji nad šálkem čaje?“ navrhla nesměle.
Podezíravě přimhouřil oči. Nakonec se k ní otočil zády a beze slova ji vedl dál do západní části hradu, kde nikdy dřív nebyla. Procházeli osvětlenými chodbami se spoustou obrazů a brnění. Při pohledu z okna uviděla jezero, lesknoucí v paprscích ranního slunce.
Na samém na konci dlouhé chodby se Snape zastavil a otevřel dveře. Stiskla rty a vstoupila až za ním, protože se neobtěžoval s pravidly slušného chování. Tedy tohle se mi už pěkně dlouho nestalo, blesklo jí hlavou. Ocitla se v útulné místnosti s velkou postelí s nebesy, mahagonovým psacím stolem u okna, dubovou truhlou v nohách postele, skříní a poličkou. U postele ležel nachový koberec a proti oknu se nacházely další dveře. „Ty vedou do koupelny,“ prohodil Snape, když zachytil směr jejího pohledu. V rohu místnosti byl krb, u něj stolek a červený ušák. <i<Lákavá představa, stočit se do něj se skleničkou vína a knížkou v ruce! Rychle ji zahnala a soustředila se na svého společníka.
„Děkuji vám, pane profesore.“ Nedbale pokrčil rameny.
Chvíli nervózně žmoulala ruce, než se vzpamatovala a hmátla do kapsy svého tmavě modrého hábitu. Vytáhla hůlku. „Rubera sella!“ Na místo vedle křesla s tlumeným bouchnutím dopadla pohodlně vypadající židle, jež barevně ladila s ušákem.
Posadila se do křesla a když se spokojeně uvelebila, otočila se k Snapeovi: „Kávu nebo čaj?“
„Raději kávu.“
„Výborně, já ji mám také raději. Hirnea coffee!“ poručila. Na stole se objevila konvice z jemného porcelánu a dva šálky. Horká káva příjemně voněla. Hermiona se natáhla, aby nalila, ale Severus ji zarazil.
„Dovolíte?“ Vzal konvici, otevřel ji a… očichal obsah! V Hermioně se zvedla vlna vzteku. Stejně rychle jako přišla, tak i opadla. To je přece normální návyk dlouholetého Smrtijeda, napomenula se. Jenže kousavou poznámku si odpustit nemohla. „Žádné cyankáli, žádný arzén, žádný rulík, dokonce ani bolehlav! Tahle káva je čistá, pane!“
Mírně se ošil, jakoby si připadal provinile. „Omlouvám se. Je to hloupý zvyk, ale osvědčil se.“
Ironicky se ušklíbla. Opětoval její úšklebek, pak nalil do šálků horkou tekutinu. Způsobně jí jeden podal. Překvapeně na něj pohlédla, ale rýpnout si nestačila . „Tak spusťte, paní Potterová,“ vyzval ji Snape se zřejmou snahou zachovat si odstup.